Images in article: Dress 4 Life Size 62" x 25" x 25"  2001, cast glass Dress 2 Life Size 58" x 26" x 23"  2001, cast glass Dress 3 Life Size 59" x 26" x 22"  2001, cast glass

Na rozdíl od rady ceských umelcu, kterí kvuli "americkému snu" putují za velkou louži, žije Americanka Karen LaMonte v Cechách. A její sny se naplnují.

text Hana Chaloupková foto Martin Matejícek

Co rodilou Newyorcanku privedlo do Prahy?
Sklo. Chtela jsem vyrobit svoji první velkou tavenou sklenenou sochu. A to není možné nikde jinde než v Cechách, ve sklárské dílne v Pelechove.

Ted tedy pracujete na kolekci sklenených šatu - tak jak jste puvodne chtela, bez kompromisu ve výrobe. Jak vubec vznikl tenhle nápad?
Zacalo to mojí prací na marionetách a manáscích pro loutkový film na námet Danteho "Pekla". Strávila jsem nad nimi spoustu casu a vymýšlela jim složité oblecky. A tak mne napadlo, že by nebylo marné zkusit je udelat ze skla. První sklenené šatickyjsem vyfoukala v roce 1993. Už tehdy jsem vedela, že bych mohla dosáhnout vetšího efektu v detailech, pokud bych je vyrábela jinou technologií - tavením. Tak jsem ten nápad rozvinula.

...a zacala vyrábet šaty v "životní velikosti".
Jejich velikost ale není to nejduležitejší. V mé práci se neustále promítá jedno téma: forma a tvar lidské bytosti a sociální aspekt lidského bytí. Oblecení vnímám jako metaforu pro lidskou identifikaci a sebeprezentaci. Všichni vlastne máme dve kuže. Vymezují naše tvary a obrysy, definují, co jsme zac. Ta první je kuže prirozená - ta, na kterou si mažeme krémy a olejícky. Tu skrýváme a maskujeme, balíme do druhé kuže -šatu. To je kuže sociální, spolecenská. Baví me odhalovat tyto lidské lži.

Jak dlouho vám trvá výroba jednech šatu?
Témer sedm mesícu! Neco pres dva mesíce trvá, než vyrobím voskový model, který se používá jako pozitiv. Na vymodelování jeho tvaru používám vosk a ten pak "oblékám" do skutecných šatu. Z modelu se odleje sádrová forma, ve které se šaty "uvezní". Vosk se pak musí z formy vytavit a látka odstranit. Tím vznikne prostor pro sklo. Další mesíc se forma suší a pak teprve prichází na radu samotné tavení skla. Pri takto velkých šatech to trvá další mesíc. Do poslední chvíle trnu, jestli neprasknou. Chce to porádnou dávku trpelivosti.

Své sklenené objekty prodáváte hlavne v Americe. Je pro vás složité udržet se za oceánem v povedomí verejnosti a zákazníku, když vetšinu casu trávíte tady?
Máte pravdu, že pokud clovek na pár mesícu zmizí z New Yorku, jakoby zemrel. Na druhou stranu záleží, kam zmizí. Když jsem se odstehovala do Prahy, lidé v Americe si to vysvetlovali jako projev mého zapálení a odhodlání. Americané stále vzhlíží k evropské kulture, evropským mestum a evropskému umení. Také díky tomuto pozitivnímu vnímání, prestože ted nejsem fyzicky na newyorské scéne prítomná, o mne lidé vedí a mají zájem vystavovat moje veci. Chcete-li udržet kontakt, musíte mít samozrejme dobrého galeristu. A já myslím, že mám v New Yorku toho nejlepšího. Heller Galleryje celosvetove uznávaná špicka v obchodu se skleneným umením. Mimochodem, Heller prodává a vystavuje dlouhá léta také Brychtovou a Libenského.

Je pro me obrovskou poctou být v jejich spolecnosti. Je pro vás život v Cechách hodne jiný než ten v Americe?
Všechno je tu naprosto jiné! Miluju život v Praze, ráda poznávám zdejší zvyky a kulturu. Fascinuje me predevším vaše historie, je tady hmatatelná, a to Americe chybí. Na zacátku pro me bylo taky hodne težké naucit se alespon trochu jazyk. Studovala jsem na deseti ruzných jazykových školách! Presto, nebo možná práve proto, ceštinu neustále vraždím. Pro Cecha musí být rozhovor se mnou bud velká zábava, anebo utrpení. Ale spíš to bude to první, protože se lidé casto válí smíchy i ve chvílích, kdy mluvím o dost vážných vecech.

Prijela jste také kvuli škole. Jak se vám studovalo na ceské umelecké škole?
Systém výuky je absolutne jiný než u nás. V Cechách mají studenti výtvarnou prupravu už ze strední školy. Na vysokou školu vstupují pripraveni, urcitým smerem zamereni, hledají si specializované ateliéry. V Americe pricházejí na vysoké umelecké školy lidé bez jakéhokoliv predchozího umeleckého vzdelání. První rok na univerzite je proto venován základum, výuka se zameruje na úvod do všech oblastí umení, také na rozvoj dovednosti a zrucnosti. Americký studijní program je hodne strukturovaný, vyznacuje se spoustou striktních požadavku a studijních úkolu. Mám pocit, že v Cechách je nejtežší cástí studia samotný akt prijetí na umeleckou školu. Pokud se to podarí, mají studenti daleko vetší svobodu a volnost pro vlastní tvorbu.

Ješte zpátky k vašim skleneným šatum. Kde byste je nejradeji vystavila?
V expozici Metropolitního muzea v New Yorku. Moc by jim to slušelo ve spolecnosti soch ze starého Recka a Ríma! Anebo bych je postavila do výkladní skríne slavného newyorského obchodního domu Barney's.

Od sklenených šatu není až tak daleko k móde. Premýšlela jste nekdy o tomto tvurcím prostoru?
Stále více me láká a pritahuje. Ostatne, už jsem zacala pracovat na prvních nápadech a návrzích... Jsem zvedavá, jak hodne nebo málo mi bude tenhle svet vzdálený.

SERVIS
Heller Gallery oslaví 30 let existence. Za tuto dobu uvedli na americkou scénu vetšinu významných ceských sklárských výtvarníku: Stanislava Libenského a Jaroslavu Brychtovou, Danu Zámecníkovou, Mariana Karla, Ivana Mareše, Ivanu šrámkovou, Jaromíra Rybáka a Petra Horu. V posledních letech vystavovali také objekty Vladimíra Bachoríka, Milana Handla, Pavla Hlavy, Ronyho Plesla, Aleše Vašícka a Františka Víznera.

 

 

---