  |
||
With its focused core embodying a rich spectrum of meaning and interpretation, the work of Karen LaMonte is both an acknowledgement of cultural tradition and a forum of exploration into issues pertinent to contemporary society. Her monumental glass sculptures and monotypes are inspired by an engaged interest in the cyclic theatre of the human body, more precisely the persistent presence it infuses into the clothes it inhabits, shares a common destiny with and then abandons. In this sense, the humblest garment is a gateway to a startlingly complex range of questions relating to identity, gender, social structure, mortality and ultimately how we attempt to define our existence. Rather than being a constant physiological entity (as people would vainly like to believe), the body is a continual process of decay and regeneration, a cellular robe that undergoes innumerable changes - both within itself and in terms of our perception of it - until its inevitable demise. It is an envelope endowed with ever-changing contours and predestined to limited duration, a vessel of contamination and purification. Skin is our first and most essential vestment, one that is soon, however, concealed under the clothes that form the life-long mediator between one's inner self and the external 'otherness' of the world outside: class, religon, ethnicity, the male-female divide, and, of course, the pervasive and historically binding influence of fashion. Clothes project what the individual imagines to be a unique self-image, yet on the contrary they symbolise just as much the reverse pressure brought on the individual to merge into collective or corporate being. What we wear is as much the patching together of inward disintegration as it is a statement of reassured inner integrity. The mind, the body, and all that occurs in the 'non-self sphere' lying beyond find their mutual juncture precisely in the textile buffer zone we bond ourselves with, day after day. Through keen observation and diligent execution, Karen LaMonte has succeeded in elaborating a vivid artistic topography of the endlessly fluctuating status of clothes (to use Tadeusz Kantor's phrase) as objects 'suspended between garbage and eternity'. Her glass sculptures are the product of a painstaking dual casting process mapping, with a single shell, the surface of the body inside and the surface of the garment outside. Taken from real bodies and real clothes, the literally life-size cast becomes a kind of abandoned dwelling place, a permanent imprint of ephemeral and fragile human presence. In this sense, her work finds parallels in the approaches of both Magdalena Abakanowicz and Rachel Whiteread. Arising out of the organic templates of body and cloth, the transposing process is not simply physical but metaphysical, as movement and life are frozen in the timelessness of glass. The vulnerability of the moment is preserved and taken outside the flow of time, while interdependent layers of flesh, garment and identity are symbolically revealed and united in their translucence. It is a specifically female corporeality that we witness here; stylised, scorned, deformed, depersonalised, abused and marginalized by society over the course of history, a fecund bearer of new life that the modern age has transformed into the most potent media commodity. LaMonte's sculptures seem clear-headedly to encode the age-old dilemma of perceiving the female body, tantalisingly balanced as they are between the detached ideal of 'the seen' and the direct tactile involvement of 'the felt'. Bereft of their wearer, LaMonte's glass dresses are, even so, invested with an almost inexplicable life of their own, as if radiating the residual energy of their departed 'other half'. Armless and headless, they unexpectedly recall the effigies of classical antiquity whose broken incompleteness bears symbolic witness to the pathos of human mortality. Along with her sculptural pieces, Karen LaMonte has evolved a special monotype technique on both opaque and translucent paper that enables her to make perceptive records of the life latently encoded in the apparent lifelessness of old clothes. She calls them Sartoriotypes (sartorial of or relating to tailored clothing, plus type meaning image and impression). Blind to colour but hypersensitive to texture, the paper on which the monotypes are printed renders an almost X-ray-like image of the garment, a view through the layers of fabric - and through the tissue of time, to when the ripples and crumples we see in the prints were created by the active limbs of a unique human experience. It is an experience portrayed somehow fleetingly, an apparition of reanimated identity. LaMonte's monotypes are made, as she says herself, in relation and communication with her glass sculptures; recently, she has made prints comprising the complete image of a dress and its outline which, viewed together in semi-transparency, creates a subtle and haunting shadow play evoking the fragility of our cognition in the passage of time. A key channel of the dialogue between LaMonte's three-dimensional sculpture and her prints is her work in glass bas-relief; here, the dress and the overcoat become simple, monumental symbols recalling Giacomo Manzù's masterful understanding of the powerful humanist charge that can be achieved through the illusory volume-and-void architecture of relief. Karen LaMonte's highly distinctive understanding of the human condition has, over the past few years, been profoundly enhanced by living in Prague, a city at the crossroads of tangled Central European fate. The Czech Republic represents an historical context of diverse interaction across divides of nationality and religion that was, however, brutally severed in the 20th century by war and totalitarianism. Filled with the myriad echoes of individual lives determined by social, political and cultural upheaval, this milieu cannot fail to make a significant impact on the artist sensitive to the hidden layers of intimate consciousness. It is precisely this fabric of memory, with its ever-shifting locus and imprints, that forms the essence of LaMonte's creative expression. In her work, it is at once elegy and moral conscience.
Czech Translation of "The Lady Vanishes." Click to read original English version.
Karen LaMonte je vedoucí predstavitelkou mladší generace amerických výtvarníku používajících sklo ve velkoformátových plastikách. Šaty 4, nedávná akvizice v soucasné dobe vystavovaná Národní galerií Austrálie v Canberre, jsou jakoby oblecené na neviditelné ženské postave a odkazují jak ke klasickému reckému a rímskému figurativnímu socharství, tak i k modernímu tvarosloví ženského formálního vecerního odevu. Vnitrní prázdnota této sochy si podržuje otisk lidského tela; její pruzracnost komentuje identitu, úlohu oblékání v genderové politice i promenu ženského tela v umení a móde na objekt. Zahalující oblecení, které ženy ciní neproniknutelnými ci témer neviditelnými v nekterých nezápadních spolecnostech, nadále vyvolává diskusi o tom, jakou moc mají priléhavé hadríky pri zprostredkování sexuálních vztahu. Zatímco jednou cástí našeho vnímání tohoto díla Karen LaMonte chceme oslavovat jeho socharskou asertivnost a imponující remeslné provedení, její prusvitné šaty nás proti naší vuli unášejí do vypjaté ríše zneviditelnené ženy a s tím spojených území voayerství, fetišismu a touhy. Autorcina umelecká tvorba se vyvinula z jejího zájmu o marionety a kostýmy italské commedie dell'arte, které ztvárnila ve foukaném skle a sklenené asambláži. Ve svých raných pracích se zabývá koncepcí "neviditelné" lidské prítomnosti, která oživuje chování a fyzické pohyby marionet. Tradicní divadelní prostredek temnoty, obklopující a zakrývající loutkáre, je v její tvorbe nahrazen takrka naprostou pruhledností, v níž jsou kostýmy oživeny neviditelnou existencí. Tyto práce jsou metaforou neviditelných, ale kulturne podmínených sil, které predurcují lidské chování. Dílo Karen LaMonte pred nás staví výtvarnou hádanku, vyznacující se na první pohled lehkostí a pruzracností, avšak pri bližším ohledání monumentálne závažnou a chladne, smrtelne fyzickou. Objekt sám je evidentne dutý, avšak otisk nositelky tohoto ledového krunýre je ve skle nadále patrný a autorka sama se stává neviditelným manipulátorem nikoliv pouze usporádání materiálu, forem a procesu, ale též obtisknutého obrazu a svedectví o této neviditelné žene. Byla to Popelka, která v zoufalém boji s casem za sebou zanechala místo strevícku celé šaty, nebo Lotova žena, pozdeji potrestaná nejakou bizarní transmutací soli ve sklo? Možná že byla smyslnou Anitou Ekbergovou, jejíž mokré plesové šaty na klasickém pozadí Fontany di Trevi navždy vykrystalizovaly do pojmu la dolce vita, ci princeznou Dianou, mediálne zkonstruovaným obrazem její krehké a choulostivé módnosti na momentce, na níž se zastavil cas. V populárních predstavách se tyto famózní ženy vymanují ze svých pozemských pout a nám ostatním ponechávají obvyklé stopy, z nichž lze vykonstruovat jejich památku. Zatímco krištálové šaty Karen LaMonte v nás vyvolávají vzpomínku na to, jak jsme videli a predstavovali si sami sebe v porovnání s reálným i fiktivním životem takových žen, jejich nositelka zustává anonymní. Pozustatky otisku její pózy patrí do lexikonu klasicismu a idealizované krásy, ale presto nám jejich rozclenená stavba umožnuje v duchu posoudit jednotlivé cásti stejne chladne a analyticky, jako když redaktor casopisu hodnotí fyzické atributy manekýnky. Pred námi nejsou jen šaty na postave, ale šaty, které jsou postavou, vnejší a vymenitelná kuže, která zde zastupuje jejich nositelku. Stejne jako vune parfému na chodbe muže zpusobit, že daleko intenzivneji vnímáme ženu, která tudy prošla, tuto záhadnou bytost prozaruje svetlo, odhalující její tvary a držení tela, které však zároven dokazuje, že skutecne zmizela. Mužeme si jenom predstavovat sklon hlavy a ramen, pohyby paží a rukou, vlasy a hlas této nyní éterické bytosti a spekulovat o tom, na jakou akci si tyto šaty oblékla. Tak jako haute couture zachycuje urcitý postoj a období v case a prežívá své klienty a nositele v muzeálních odevních sbírkách, tak šaty Karen LaMonte zosobnují hodnocení klasického ideálu v moderním svete zobrazování tela a módní manipulace. LaMonte se narodila v New Yorku v roce 1967 a studovala sklo na Rhode Island School of Design, kde v roce 1990 získala titul Bakalár výtvarných umení s vyznamenáním. Do sklárského sveta vstoupila na Pilchuck Glass School v Seattlu a pozdeji na UrbanGlass v New Yorku. Od roku 1998 žije a pracuje v Ceské republice, a ve školním roce 1999/2000 studovala na Vysoké škole umeleckoprumyslové v Praze. V Ceské republice vytvorila cyklus tavených sklenených šatu (vcetne Šatu 4), které vznikly ve sklárské huti a studiu Pelechov Zdenka Lhotského, jehož vklad do techniky a tradice ceského hutního prumyslového a ateliérového skla je mezi umelci vysoce ocenován. Ve spolupráci se zkušenými sklárskými odborníky vytvorila LaMonte voskové modely svého vlastního tela i tel jiných, podle nichž tito sklári vyrobili voskové odlitky pro vnitrní formy. Pres tyto formy byly navleceny šaty a zrasená látka, a pak vyrobeny další formy pro vnejší povrch techto plastik. Mezi vnitrní a vnejší formu se pak nalilo sklo, které se dlouho vypalovalo, z nehož vznikla dutá forma se silnými stenami takrka perletové pruzracnosti.
|
